Reakce na dopis
http://nahrubypyteljemnazaplata-avu.mypage.cz/
Reakce na otevřený dopis v médiích
- http://respekt.ihned.cz/analyza/c1-39505290-avu-pred-revoluci
- http://www.literarky.cz/component/content/article/1747-vzpoura-proti-zatuchlosti
- http://www.institutumeni.cz/index.php?cmd=page&id=308&news_id=7005
- http://hn.ihned.cz/c1-39309230-studenti-avu-nechteji-stare-pedagogy-bude-konkurz
- http://www.lidovky.cz /avu-zmenu-nepotrebuje-06o-/ln_noviny.asp?c=A091127_000032_ln_noviny_sko&klic=234384&mes=091127_0
- http://www.novinky.cz/veda-skoly/185710-studenti-a-absolventi-avu-chteji-ve-skole-zmeny.html
- http://blisty.cz/art/50147.html
Reakce Jiřího Kotalíka
Reakce Filipa Kudrnáče
Reakce Josefa Hlaváčka
Reakce Reakce Jana Rouse
Reakce Jana Brože
Reakce Jiřího Davida
Reakce Petra Siegla
Reakce Martina Škabrahy
Reakce Vladimíra Kokoli
Reakce Petra Valera
Reakce Zdeňka Berana
Reakce Jana Hendrycha
Reakce Miloše Šejna
Reakce Anny Plačkové
Reakce Markéty Hlinovské
Reakce Filipa Kudrnáče
Prasečí koncept a vakcína na jedno zlomené srdce AVU
( Filip Kudrnáč se v reakci na otevřený dopis rektorovi zamýšlí nad současným stavem nejen Akademie výtvarných umění a nad případnými nutnými reformami celého systému a principů školy. )
Umění se dnes zcela oddělilo od názoru prostých lidí, ztratilo zpětnou vazbu , přestalo fungovat jako výchova a měřítko kulturních hodnot a vkusu a stává se zdegenerovaným bulvárním médiem v uzavřené komunitě samozvaných egoistů s potlačenou schopností objektivní sebereflexe vůči skutečné realitě estetického i názorového vnímání široké společnosti…. Dochází ke ztrátě identity nejen umění samotného, ale i ke zpochybnění podstaty lidské existence a jejích základních morálních principů.
Jsem rozhodně pro zásadní změny na Akademii, ale pro zcela jiné, neţ jaké poţadují autoři a signatáři dopisu nově zvolenému rektorovi. Provedení takových změn, které by navrátily AVU zpět svou prestiţ, je ale vzhledem k tomu, jací lidé se dnes uţ v umění pohybují , nereálné. Rektorovi Jiřímu Kotalíkovi upřímně blahopřeji ke zvolení, má zcela mou plnou podporu jako jeden z nejlepších profesionálů AVU, který ke své funkci má veškeré odborné a akademické předpoklady, ale proti sobě mnoho nekvalifikovaných odpůrců. Povaţuji za nutné vyjádřit se k otevřenému dopisu rektorovi, který napsali lidé, volající po změnách.Především si myslím, ţe většina těch lidí , co dopis napsala a nebo podepsala , nejsou ti praví, kdo by se měli doţadovat nějakých změn, neboť právě oni jsou viníci současné situace a to proto, ţe právě k nim je současný systém AVU velice vstřícný. Jejich touha chtít ještě víc, je v rámci AVU jiţ dále zcela nepřípustná.
Nyní cituji z dopisu rektorovi : ” Zapomíná se na to, ţe škola je tu především pro studenty, a ne pro pedagogy ” To je samozřejmě zásadní omyl a důkaz sebestředného myšlení. Není to špatné vyjádření nějakých poţadavků, ale naznačuje to jejich skutečné úmysly, jejich nezralou touhu po neomezených a nekontrolovatelných moţnostech manipulovat se státními akademickými hodnotami. Je to doklad naprostého nepochopení zásadního principu, na kterém celá škola postavila své dobré jméno. AVU tu totiţ není pro studenty, ale především pro národ, který financuje výchovu výtvarného řemesla, aby vytvářel své kulturněhistorické bohatství. Za toto privilegium, které se po sloţení klasických disciplín příjmacího řízení dostane těm nejtalentovanějším, jsou povinni ţáci dřít do úmoru, aby dělali čest těm, kdo školu zaloţili a nastavili laťku na nejvyšší stupeň vzdělání výtvarného řemesla. Akademie má za úkol vyškolit profesionály v oboru malířství, sochařství, restaurátorství a grafiky v duchu klasických akademických technik a za tímto účelem byla zkonstruovaná. Prosklené ateliery směrované na sever plní účel ideálního denního světla pro malíře a sochaře. Akademie výtvarných umění je výtvarná škola. To znamená, ţe není stavěná na to, vyučovat i jiné formy umění, neţ výtvarné. Za umělce je samozřejmě moţné povaţovat třeba i filmaře, zpěváky, spisovatele, ale nejsou to uměleci výtvarní. Tohle je zásadní problém a moment veškerých nedorozumění a devalvace výtvarného umění posledních let a je to moment, od kterého se odvíjí veškeré dnešní problémy školy, kde se střetávají zcela protichůdné a nesourodé postupy, které nemohou být přirozeně rovnoceně hodnoceny.
To ţe v posledních dvaceti letech byl dán na AVU prostor i pro jiná média, která výtvarná nejsou a nikdy nebudou, byla bohuţel chyba a zásadní omyl, který se navíc během posledních deseti let škole vymstil a sníţil tím její úroveň na jakýsi azylový ústav, nebo cirkus, kde můţe studovat prakticky kdokoli, kdo umí zapnout videokameru , nebo počítač, namatlat nějaký hnus na plátno bez podkladu, nebo předstírat, ţe má nějaký koncept. Akademie je čistě výtvarná škola a jiná média, neţ výtvarná na ní nepatří a neměla by se tam vyučovat. Jak chcete na AVU vyučovat natáčení porna ? Akademie není a neměla by nikdy být další uměleckoprůmyslová škola . Všichni víme, ţe atelier malby na UMPRUM je něco tak směšného, ţe kaţdá mateřská škola je proti tomu výtvarná univerzita překypující invencí a originalitou. AVU má slouţit k výuce klasických tradičních výtvarných uměleckých postupů. Opak, to znamená nerespektování této skutečnosti je destrukce nejen současného vývarného umění jako takového, ale i znehodnocování odkazu vzácných a nevyčíslitelných hodnot minulosti. Jedná se o podobný problém jaký je vliv průmyslu na ekologické, klimatické i sociální změny planety, kdy nekontrolovatelné drancování přírody, které potlačuje podstatu ţivota na Zemi, se nakonec krutě vymstí a obrátí proti všemu ţivému a smrtelnému. Zřejmě bude pro spoustu lidí těţké tento můj postoj pochopit, ale je to bohuţel jen logický závěr , který vyplývá z dnešního katastrofálního obrazu celé civilizace a tím i chaotického stavu a úpadku AVU, na jaký sami aktivisté poukazují, i kdyţ jej nechápou. Tento naprostý rozklad AVU ( je zbytečné si něco namlouvat ), vyplývá i z celkové špatné úrovně současného umění, kdy si opravdu kaţdý dnes nekontrolovatelně dělá jen to, co chce
a snaţí se to buď sám za sebe , nebo prostředníctvím teoretiků povyšovat na umění . Pisatelé zmiňují jméno Milana Kníţáka, coby nadějného reformátora, ale i ten se mnou dnes souhlasí v tom, ţe takzvaného konceptuálního umění je jiţ příliš a ţe současná situace je na úrovni nekonečných brakovitých televizních seriálů v komerčních televizích. Tím, ţe zde jeho jméno zmiňuji, si ale nedělám nárok na to, ţe se mnou v čemkoli ostatním souhlasí. Ať je to jak chce, na seznamu aktivistů podepsán není a narozdíl od těch, kteří se jím v dopise ohrazují a zaštiťují a kteří se najednou k jeho reformám svým podpisem hlásí, mu nechodím kálet na podlahu do Národní galerie, demonstrovat za jeho odvolání před NG a nebo sepisovat petici na podporu zrůdné knihovny na Letné….
Kdo jsou ti , co si teď stěţují a kteří stojí za dopisem? Zaprvé studenti, nebo absolventi, kteří přitom studují nebo absolvovali školu tam a tak, ţe se jim dostalo největší benevolence , na kterou si teď vlastně stěţují. Dopis především podepsali ti, co dostali jistou cenu chalupeckého, o jejíţ úrovni má dnes uţ úplně kaţdý svůj obrázek. Všichni , včetně laureátů, pokud mají rozum a svědomí, vědí, ţe je to naprostý výsměch nejen umění, ale i občanovi jménem Chalupecký.Laureáti ceny, která nese jeho jméno, svou tvorbou jen dokládají jeho ţivotní omyl a to budiţ příkladem toho, kam můţe umění dospět, pokud budou extrémní alternativní postupy a recese legitimizovány jako výtvarné umění. Dále dopis podepsali lidi, kteří jsou placeni za nejrůznější pedagogickou činnost ať uţ na AVU, nebo jinde. Dále lidé, kteří jsou vydrţováni soukromým, komerčním galeristou, který k jejich a vlastnímu prospěchu a zisku manipuluje vkusem sběratelů a tím i veřejnosti a subjektivně tak diktuje hodnotu umění a pohyb peněz, pronájem galerií a tak dále.To vše na úkor klasických výtvarných postupů, které se musí léta studovat a které takové podmínky pak logicky nemají. Paradoxně tedy ti, kdo si teď stěţují, ţe se jim na státní škole něčeho nedostává, jsou většinou všechno takto zajištění a nebo mediálně a kurátorsky či jinak neustále protěţovaní a podporovaní mladí umělci, poloprofesionálové, teoretici a pisálkové, neodborní zaměstnanci školy, či ţáci zaměstnanců současných i bývalých , kteří jsou také přímo za tento stav odpovědní, ale nic objektivně přínosného pro umění a školu, která jim umoţnila zadarmo vystudovat nevykonali…..Stěţovat si mohou akorát sami na sebe a nakonec to, co produkují a co tvoří mluví za všechny jejich argumenty. Ale to je klasický obrázek ze ţivota. Zkrátka příklad a doslova vlastnost notorických netáhel a nemakačenků. Kdyby se měli ţivit čistě jen sami tím, co vytvoří za ” umění “, byly by to jen bezejmenné nuly, které by nemohlo ani napadnout mít s výtvarným uměním cokoli společného a mohli by jít akorát k píchačkám…..To není osobní útok, za který mi ani tihle lidi nestojí, ale konstatování faktu, protoţe kaţdý má schopnost rozlišit, co je dobré a co špatné umění, stejně jako co je dobro a co zlo. Ti, kteří opravdu mají za sebou nějakou solidní práci a nebo jsou současným stavem nejvíce poškozeni, tak ti většinou neprotestují , ale pracují. Tak uţ to ale v ţivotě bývá. Na seznamu signatářů nevidím nikoho, kdo by měl mít oprávněný důvod poţadovat změnu.Věřím i tomu, ţe ne všichni jsou jednotní a navzájem svou práci a své skutečné úmysly znají. Jisté je, ţe lidí, kteří by na zásadní změnu pravidel měli právo, je víc neţ dost. To, jaká ta změna by měla být, ale postupně naznačuji… Hlavně nevím, jestli mám spíš zvracet nebo brečet, kdyţ vidím některá ta jména, kdyţ vidím absurdnost té situace, kde se pod poţadavek zkvalitnit Akademii výtvarných umění podepíše mimo jiné i ten úchylnej dobytek od Skrepla, kterej by zaslouţil akorát tak dostat pořádně přes drţku, dodatečně vrátit státu peníze, které stálo jeho studium, zaplatit pokutu a odpracovat 4 roky veřejně prospěšných prací, aby se tentokrát pobavili ti, za jejichţ ve fabrikách vydřený peníze se dobře bavil. Dělají si ti lidi srandu, nebo chtějí aby jim celá AVU i s Delacroixem vylízala prdel a aby si to pak mohli pouštět na chodbě na digitální obrazovce ? To tohle nikomu nevadí, to si nikdo uţ ničeho neváţí ? Má vůbec v tuhle chvíli smysl se vůbec zabývat něčím, pod čím je podepsáno i takové nemocné hovado ? Moţná právě proto ano, protoţe to svědčí o tom, v jakém stavu se umění nachází.
Autoři a signatáři evidentně usilují jen o získání maximální kontroly nad státní školou za účelem vlastního finančního a politického zisku a legitimizace jejich vyprázdněného a nemocného uměleckého snaţení a naprosto neuţitečné tvůrčí impotence… Ve svém agresivním odhodlání neváhají právoplatně zvolenému rektorovi dokonce vyhroţovat. O výtvarné umění jim vůbec nejde, protoţe jeho tradiční akademické hodnoty otevřeně neuznávají. Jsou to svým zaměřením a schopnostmi protiakademicky orientovaní lidé, často i bez příslušného vzdělání a chtějí předělat tuto státní školu k obrazu svému zejména likvidací výuky klasických škol, tradičních postupů a řemesl, které je zdrţují, překáţejí jim a konkurují. Ideálem je pro ně stav, kdy jejich dnešním zbytečným a bezceným výtvorům rozumí konceptuálně jen oni sami, jako autoři a moţná ani to ne.V podstatě takový vývoj směřuje k tomu, ţe jednou umělec bude kaţdý, kdo to o sobě jen prohlásí a ateliérová výuka AVU bude mít podobu teoretické kolektivní seance jaké se provádějí s pacienty psychiatrických léčeben. V mnohých atelierech je to často uţ teď náplní celého jednoho pracovního dne, někdy i týdne. U obhajob pak bude student obhajovat jen to , co si v duchu myslí bez jakékoli hmatatelné
práce a bude trvat na tom, ţe má demokratickou svobodu tímto způsobem dělat současné umění a ţe má právo zasahovat do koncepce státní školy.Doktorát na Akademii výtvarných umění dělají lidi, kteří se snaţí tento úpadek ještě obhajovat jako přínos pro umění, snaţí se dokonce umění “reinterpretovat” a zpochybňovat. Všichni vědí, ţe to jiţ vrchol absurdity, ze které je špatně i jejím strůjcům, všichni vědí, ţe to nemá nejmenší význam, ţe to nejde brát váţně, ţe je to jen další hra, která stojí jen další peníze a pověst školy. Je to jen smutné pokrytectví ze všech stran, kterému dnešní společnost a stát zatím stále jen nečinně přihlíţí a financuje jej.
Místo aby se lidi do galerií těšili stejně tak, jako se ve dnech volných vstupů lidé nahrnou před obrazy z 19. století, tak jsou dnes obrovské a nákladné výstavní prostory s holými zdmi prázdné nebo plné neţivých bezcených předmětů, významných jedině jen svou velikostí , nebo nákladnou výrobou. Nikoho nezajímají, nezaujmou. Nemají srdce a nemají duši , kterou má obyčené plátno pomalované trochou barvy, ale tak, ţe diváka na pohled osloví , vtáhne a sdělí mu nejčistčí a nejskromnější formou příběh , který dýchá a ţije prostřednictvím otisku přímého kontaktu rukou opravdového umělce. Galerie jsou přecpané videoinstalacemi, nesmyslnými umělohmotnými objekty , sluchátky , displeji , stokrát omlenými a přeţvýkanými nudnými abstraktními nebo minimalistickými mazaniceme, čmáranicemi bez nápadu, divákovi jsou vnucovány elektronické pazvuky, hloupé a hnusné fotky a vytištěné bláboly, zatímco absolventi klasických malířských technik se dnes ţiví navrhováním komerčních reklam do zábavních televizí… Tento hnusný, otřesný dnešní stav, tenhle odstrašující obrázek skutečné reality, která pod rouškou ţvástů o svobodě, cinkotu skleniček na vernisáţích a falešných úsměvů, funguje jako nejzákeřnější totalita likvidující inteligenci národa, je téměř na hranici ţalovatelnosti a odvolání se k nejvyšším státním orgánům za provedení důkladného auditu. Státní zakázky dostávají bez ohledu na kvalitu prominenti reţimu a nebo duševně narušení jedinci a recesisté , kteří plýtvají státními prostředky na zviditelnění svého ega a zesměšnění národa . Neexistuje ţádný objektivní nestranný salon , kde by kaţdý absolvent AVU dostal spravedlivou moţnost pravidelně prezentovat nejširší veřejnosti svou práci, aby z umění zmizel lobbismus, tendenční leţ , pokrytectví a vystřídala je objektivní kvalitní práce, o které má právo rozhodovat veřejnost a vypráskat tak případně ty, jejichţ výplody podporovat nechce a nehodlá. Situace je taková, ţe z peněz sponzorů, coţ jsou státní peníze , se financují nesmyslné a nákladné projekty, podsouvané jako umění, o které veřejnost nemá zájem a zabíjejí v ní kladný vztah k umění celkově. Je to podobné a nekontrolovatelné stejně jako v politice nebo v ekonomice, kde je korupce a nadrţování součástí prosazování soukromých zájmů , kde se plýtvá nesmyslnými výdaji na nefunkční, neprůhledné projekty, zakládají se a tunelují firmy. Politici, kteří nehnou za své statisíce prstem, se pak diví, ţe je lidem uţ ze všech těch opálených zlodějských ksichtů s miliardovými platy a sídly v chráněných oblastech nablití. Stát se zadluţuje na tisíc let dopředu, v malejch městech krachujou uměleckořemeslný fabriky, který dělaly republice jméno. Platí pravidlo, ţe čím méně kvalitní umění, tím více má prostoru a energie a času vznikat, medializovat se , obhajovat a získat další finance a podporu, vţdyť je to nakonec logická přímá úměra, ţe ? Za dobrej skutek následuje trest, s poctivostí dojdeš akorát tak do prdele a leţ a nenávist zvítězí nad pravdou a láskou . Takhle nějak to přece je , nebo ne ?
Současný stav AVU je asi tento : Obrovská budova, jejíţ rekonstrukce stála skoro miliardu a jejíţ provoz stojí ročně další desítky milionů.Uvnitř, převáţně poblíţ automatů na kávu a počítačů bezcílně bloumá a většinou nicnedělá demoralizovaný a demotivovaný zlomek ze stovek oficiálních studentů řádného denního studia, kteří po šesti letech flákání nebo mechanického biflování několika zbytečných teoretických předmětů zjistí, ţe se musí nakonec ţivit úplně něčím jiným. Dvě třetiny ţáků studují ateliérovou výuku doma, nebo v hospodě a nebo dělají něco úplně jiného. Pedagog většinou přichází jednou za týden někam, kde je nucen rezignovat , protoţe účast je dobrovolná a kde si stejně kaţdý bude dělat co chce, nebo nebude nedělat vůbec nic, neboť je to “atelier”, který je postaven na zcela svobodné tvůrčí činnosti bez jakýchkoli pravidel , kontroly, kde samotný učitel ani nic řemeslného neumí, umět nemusí a i kdyby uměl, tak v celém tomto systému bez perspektivy a uplatnění stejně nemá cenu někoho něco učit, protoţe nakonec ideální řešení je nemuset dělat na obou stranách vůbec nic, mít klid, svou výplatu, pohodlí studentských let a sem tam nějaký ten bujarý večírek….. Doby kdy na klauzurách AVU byly vidět kvalitní a zajímavé věci patří jiţ dvacet let zpátky minulosti a kaţdý to ví a klasické ateliery bohuţel nevyjímaje, čímţ jsou jen vodou na mlýn těm, kteří nedělají vůbec nic.
Studentů AVU je třikrát tolik, neţ bývalo a ţádný po škole nemá uplatnění v oboru, který 6 let studoval…Škola je tak prakticky zcela k ničemu.Škola sice zvýšila počet studentů, aby měla od státu víc pěněz, ale je to na úkor kvality studia a na úkor uplatnění těch absolventů, kteří se řemeslu chtějí věnovat
profesionálně a mají k tomu talentové předopklady, jaké jsou předmětem tradičních příjmacích řízení….Nikomu z přijatých ţáků vlastně vůbec nehrozí po určité zkušební době nepostoupení do dalšího ročníku, tím je umoţněno dostudovat lidem, kteří uţ dopředu vědí, ţe studium AVU ke své budoucí profesi nepotřebují, nebo nemají na to, aby se uměním mohli ţivit, nebo ani nechtějí a netají se tím….Umění berou jako hobby, nebo jsou k tomu dokonce pedagogy nabádáni.No jen řekněte nějakému budoucímu zpěvákovi, herci, sportovci, ţe by to měl dělat zadarmo….Řekněte člověku, který vystudoval medicínu, ţe by měl dělat praxi zadarmo a ne stávkovat minimálně za těch 60 tisíc měsíčně…. A jestli někdo namítne, ţe umění není regulérní povolání, kde má existovat profesionalita, ţe to není státní zájem, tak pak nevím, proč stát za stamiliony vydrţuje nějakou lidově tvořivou instituci pro pár jedinců a pro jejich známé, jako diváky a prostě tu školu zrušme, protoţe není pro společnost vůbec důleţitá, kdyţ nedokáţe zaměstnat lidi s oborem, který studují. Profesionalizace výtvarníků je nezbytná v zájmu zachování tradice a kvality a vysoké úrovně oboru. Ani Svaté obrazy a sochy od ikon světové historie umění nevznikly bez objednávky a proto jsou tak kvalitní a nadčasové. Současný diletantismus je to poslední, co by mělo mít nějakou nadčasovost a hodnotu. Měli jste mi říct, ţe se uměním neuţivím, ţe mi bandy nevzdělaných úchylů a diletantů, pro které bude umění jen hobby a zabití nudy, budou zabírat místo. Kdo mi nahradí těch patnáct ztracených let? Ty roky, kdy sem i jako diplomant chodil dřít na večerní kreslení, zatímco vetšina z těch amatérů se z téhle výuky snaţí ulejt i kdyţ jí má povinnou? Co je tohle sakra za bordel, ţe je něco povinný a pak to člověk vůbec nepotřebuje ?K čemu je to teda všechno dobrý a na co si to AVU vlastně hraje? Jak je moţný, ţe si ještě takovýhle smradi budou diktovat podmínky ? Dřív byla Akademie pojem, akademickej umělec byl někdo. Dneska absolventi ţebrají na pracáku. Ti, kdo do studia dali všechno jsou v prdeli nejvíc.Současní studenti a umělci si často dnes místo kvalitní a odpovědné práce jezdí zcela bezúčelně za státní peníze po světě, nebo dostávají granty na své nesmyslné a bezcené projekty. Kdejakej uměleckej nýmand se dnes ohání desítkami samostatnejch výstav doma i ve světě, ale dát těch sto jeho srágor vedle výřezu z jednoho plátna Caravaggia, nebo Broţíka, tak by se musel propadnout ostudou nechci říct kam…. Ti cucáci, co nyní poţadují ještě další rozšíření ateliérů na AVU a hovoří o změnách v oboru, chtějí v podstatě školu ještě víc rozmělnit, zatíţit, zadluţit a obsahově vyprázdnit úplně a zlikvidovat, protoţe uţ takhle je to jen černá díra na peníze v době, kdy umění díky naprostému odcizení od veřejnosti ( a to zásluhou především naprosté benevolence, nebo takzvaných nových médií ) uţ pomalu nikoho nezajímá a je lidem spíš k smíchu. Umění je povaţováno spíš za recesi a slovo umělec je dnes pro většinu lidí synonymem slova blázen. Víme to všichni. V horším případě tenhle stav háţe do jednoho pytle i ty, kteří ještě pro umění ţijí a poctivě pracují. Není moţné, aby pedagog AVU veřejně v tisku prohlásil o svém afghánském koberci, ţe je lepší, neţ všechno současné umění dohromady. Dochází tak k nevyčíslitelnému poškozování kreditu AVU, k devalvaci umění jako fenoménu, dochází neuvěřitelnému mrhání peněz na úkor talentovaných jedinců, kteří to mysleli váţně, ale po škole ţivoří, aniţ by dostali za své vzdělání a za svou odbornost odpovídající práci a uplatnění.
Akademii umění zaloţili lidé , kteří řemeslem pozvedli tenhle národ. Národní divadlo, nebo Národní Muzeum, vyzdobili umělci, kteří zformovali i Akademii, a předali dalším generacím tradici krásu a stálou hodnotou. Akademie je místo, kde učili nebo studovali umělci jako Haushofer, Hynais, Myslbek, Broţík, Mařák a další. Dnes na ní dostanou diplom lidé, kteří pak kálí na zem v Národní galerii, popravují střelou do hlavy zvířata, točí perverzní porno, pouţívají nacistické symboly, primitivní sexuální značky, vulgární či rouhačská hesla a na výstavách to prezentují veřejnosti jako umění, jako umění absolventa , nebo i pedagoda Akademie výtvarných umění s akademickým titulem. Takoví lidé, místo aby jim byly akademické tituly odebrány a skartovány, aby byli přinuceni dát své funkce okamţitě k dispozici, teď přídou a budou rektorovi , který je zcela jedinečným a potřebným odborníkem na svém místě a kapacitou svého oboru, radit a dokonce vyhroţovat, jak a kdo by měl na Akademii učit a jakou by měla mít AVU funkci. Kde to do sakra jsme ? Kdybych chtěl vymyslet něco absurnějšího, neţ je tento obrázek skutečné reality, tak se mi to při mé bujné fantazii nepovede. Warhola, potomek slovenských emigrantů, jak známo, duševně a citově nevyrovnaný jedinec, který na kontinentu prolitém krví původních obyvatel – beztrestně a bestiálně vyvraţděných největší genocidou lidstva, povýšil cynismus a své mindráky na umění. On jakoţto jeden z lidí spoluodpovědných za absolutní inflaci tradičních hodnot výtvarného umění, vyslovil nakonec doměnku, ţe po smrti se všechno obrátí. Na rozdíl od Warhola nebo šachového recesisty Duchampa, který nevědomky a nechtěně dal krásnému umění definitivní pat, dnešní současní umělci, kteří se je snaţí zoufale ” aktuálně ” napodobovat, ale onu jejich přirozenou elementární dobovou sebereflexi a pokoru nemají. No, nezbývá, neţ popřát kaprům dobrou mušku….
Nedopustme, aby Akademii začali znárodňovat lidé, kteří k ní nemají tradiční vztah, netají se tím, ţe neuznávají akademické hodnoty a pomocí fašistických praktik z ní chtěli udělat jen místo pro ukájení svých egoistických momentálních potřeb, prostředí izolované od veřejnosti, která je jejich díly veskrze pohoršena, nebo jí nezajímají a nerozumí jim.
Nedopustme, aby si tato skupina lidí, kteří by se nemohli podívat zakladatelům Akademie do tváře, udělala ze školy manufakturu vlastních nemocných vizí za státní peníze, které jsou určeny jen talentovaným zájemcům o výtvarné řemeslo.
Nedopustme, aby se z výtvarného umění stal jen transparent, s kterým ti, kdo sami nechtějí přiloţit ruku k dílu, chtějí jen neustále a podle své potřeby diktovat, měnit pravidla, přehodnocovat a ničit tradiční hodnoty, které škole zajistily světové dobré jméno.
Nedopustme aby z AVU zmizely nebo byly potlačeny tradiční formy umění na úkor umění , které není výtvarné a nedopusťme, aby jednoho dne lidi zapomněli kreslit, malovat, odlévat sochy a restaurovat vzácné umělecké poklady národa .
Respektujme neustále mistrovský odkaz zakladatelů AVU, který nám odkázali a kterým dokázali tomuhle národu dát čestné místo ve světě a poctivou prací jej vyuţívejme k tvorbě kvalitního současného umění, které bude srozumitelné všem občanům , bez kterých by Avu nemohla být existenčně podporována.
Nenechme AVU těm, kdo jí berou jen jako formu happeningu, jako zábavní podnik na prodlouţených prázdninách , nebo místo pro pořádání zvrhlých párty při kterých je pravidelně ničeno vybavení školy a práce těch, co ke studiu přistupují zodpovědně.
Co by asi dnešní AVU řekl její zakladatel Josef Hlávka, kdyţ by viděl ve vestibulu na elektronické obrazovce úchylné porno , na chodbách bordel, zničené vybavení školy, naházené hnusné, poničené, bezcené obrazy , kterých si jejich autoři neváţí, v atelierech nikdo, jen letargie nečinnost, ignorance ( loni jsem byl v jednu chvíli jediný, kdo u Kníţáka kreslil model, který tam byl zaplacený…školu jsem absolvoval v roce 2001…., naopak Hynais, jehoţ to byl dříve skvostný atelier, jak můţeme vidět na dobových fotografiích, by se asi divil, kolik lidí tam naopak přišlo na Vánoční párty, kde skrz ohlušující řev a kouř nebylo nic vidět, nic slyšet ….) , počítače na chodbách, co sniţují důstojnost , kdysi tak vznešené atmosféry celé budovy s kopií Delacroixova obrazu, automaty na nezdravé potraviny a nápoje, jaké jsou na nádraţích, benzínkách a v supermarketech….. na škole, která byla zaloţena, jako krajinářská malířská akademie, dnes ani jedna alespoň amatérsky namalovaná opravdová krajina, ani jedna dobře namalovaná figura, ani jeden dobře namalovaný váţně míněný portrét…..Tohle je vysoká umělecká škola ? Akademie ? Tohle je místo, kde dřív působila elita národa ? Děláte si srandu ?
Alibismus názoru, ţe operní pěvci , nebo hudebníci jsou jen interpreti a proto stále mají klasické vzdělání je jen strašná a tragická ignorance, neznalost a nepochopení toho, jaký talent a jaké odříkání správná interpretace vyţaduje. Interpretace sama je hmotou a uměním , ne-li právě tím největším uměním. Paradoxní ironií a katastrofou je, ţe konceptuální umění pracuje pouze s interpretací myšlenky za absence estetické hodnoty díla.Kdo je tedy jen interpret ? Řemeslník, který dokonale esteticky ztvární vlastní virtuozní technikou dejme tomu jiţ existující převzaté téma a nebo diletant, co se ohání warholovsko-duchampovskou “originalitou” nedokáţe se ani špatně vyţvejknout ? Umění má být krásné. Francouzský překlad pojmu výtvarné umění je beaux-art , doslova krásné umění. Umění musí být vytvořeno formou, která má řád, která je dokonalá a tím krásná. To je podstata řemesla, podstata slova umění od slova umět… Krásný ale neznamená podbízivý a líbivý, a líbivý nemusí být kýčový a bezduchý, naopak krása můţe i bolet a být nesmírně váţná. Největší tragedií a lţí konceptuálního umění je to, ţe je vlastně zaloţeno pouze na nejpovrchnější formě líbivosti. Je to jen totiţ prachsprostá líbivost bulvární. Konceptuální umění je ve své podstatě bezcený bulvární kýč a brak, protoţe prvoplánovou průmyslovou, banální, nevýtvarnou formou a vizualitou zpracovává všeobecně známá fakta podobnými strategiemi a principy, na jakých jsou zaloţena senzacechtivá bulvární média a nebo programově komerčně zábavní průmysl. Tento druh skrytého seriálového kýče tvářící se jako vysoké umění doslova devastuje základní poslání umění vychovávat lidi k jemnosti a větší šíři jejich uvaţvování, k vnímavosti, k estetickému cítění a vztahu ke krásným hodnotám , které vychází z poctivosti rukodělných řemesel, z přírody a z čestnosti a morálky, zkrátka z hodnot, jaké přitom umění obsahovalo vţdy. Jinými slovy divákovi je dnes v televizi, nebo na nevzhledné patlanici předhozen nějaký fakt, legrácka, samozřejmá banalita, běţná událost a vlastnost, nějaký skandál a šok a v podstatě tato forma nudy a nebo hnusu splňuje svou nejprimitivnější a nejvlezlejší líbivostí účel podobně,
jako titulky v bulvárním plátku , nebo TV zpravodajství či kýčovitém seriálu. To je trestuhodně málo. To je na umění strašně málo a nemá to s jeho podstatou nic společného. Hovořím z nejčerstvější zkušenosti, kdy mi mladý člověk na mé současné výstavě 9.12. – 14.02. 2009 v Galerii Sýpka ve Valašském Meziříčí poloţil jiţ tradiční dotaz , zdali své obrazy myslím, jako legraci, či nikoli…..protoţe mu moje práce přišla silně konceptuální …:-)) Znejistily ho ale moje realistické krajiny, které se mu nelíbily, protoţe mu tam scházeli oni bílí jeleni, nahé dívky a podobně…. Jako příznivec konceptuálního umění byl zklamán, kdyţ jsem mu řekl, ţe moje romantická nadsázka je spíš smrtelně váţná, neţ legrační a ţe spatřuji kouzlo v kráse krajiny, jako ohroţeného ţivotního prostředí. Spolu s dalšími mladými lidmi mi řekl, ţe jdou právě ještě do kina. Kdyţ sem se zeptal na co a od koho to je, řekli nějaký název plný násilí a jméno Tarantino….Ţe prý mysleli, ţe si z váţnejch věcí dělám srandu podobně jako on…coţ by se jim právě líbilo…Tady si povšimněte, ţe by mi stačilo říct ano a byl bych uznávaný pokrokový konceptuální umělec. Stačí ale říct ne a hodiny strávené nad klasickými plátny jsou pro takové diváky bezcené…. Povrchnost vnímání mnohých diváků se omezila na úroveň sledování povrchu , či fragmentů špatného akčního filmu…Dnes v něm ještě hrají herci, ale zítra to budou počítačové figury…Nejde uţ o obsah, dokonce ani o povrch. Jde jen o zkreslenou informaci. Je takovýto povrchní způsob vnímání umění vůbec nějaké jeho kritérium ? Za tohle by obrazně řečeno Duchamp zaslouţil spláchnout do záchoda a Beuys pověsit za uši a zavřít do skříně a narazit mu na hlavu jen zmijovku, neboli debilku, myslím, ţe by mu slušela. Ne, díky, nechci být takto povrchně líbivý a jenom legrační a zábavný, říkám ne. Stačí mi přece, ţe konceptualitu umění se snaţím naplňovat tradičně a ve své podstatě rafinovaněji, opravdověji a hlavně originálněji a vícevýznamově. Je to ale jen další obrázek toho, jak dnešní konceptuální umění, plné zvráceností, záměrně dělaných braků pokřivují vkus a cítění uţ i mladých lidí a to je neodpustitelná tragedie podobně, jako kdyţ fašisti a komunisti zakazovali dětem studovat.Takoví diváci pak nechtějí vidět skutečnou krásu ohroţené přírody, nezajímají je ani klasicky namalované potoky v chráněných přírodních územích, oni chtějí vidět potoky krve na digitální obrazovce, protoţe ty jsou líbivější, ty jim pro uspokojení a zábavu stačí. Neuvědomují si, ţe od vizí není nikdy dost daleko k realitě… Diváky konceptu , nebo uměleckých extrémů neuspokojuje jazyk a krása poezie nějaké romantické myšlenky, rafinovanost vystavěné kompozice a působivost spektra výrazu výtvarných materiálů a nejrůznějších akordů a otisků lidských rukou, tedy nějaký skutečný , opravdový hluboký a estetikou naplněný koncept. Konceptuální umění hraje pouze jen přesně na tu prvoplánovou konzumní strunu těch nejniţších lidských pudů, kdy je nenáročné publikum zabaveno legrační videosmyčkou, šokováno nechutnostmi, úchylnou pervezitou na fotkách , co nejhnusněji namalovaných obrazech a podobně. Záměr a koncept autora je jim často nakonec stejně vlastně lhostejný, hlavní je akčnost a nenáročnost. Tím svůj koncept takzvané konceptuální umění zpochybňuje samo. Jedná se o druh pseudozábavy , ale nikoli o hledání a předání duchovní hodnoty a jakékoli formy krásy. O výtvarnu od slova tvořit zde nemůţe být řeč uţ vůbec…Operní pěvec se s vámi bude bavit ještě tak nanejvýš o Gottovi, ale ne o muzikálových zpěváčcích….Jména jako Duchamp, nebo Beuys, Pollock, nebo desítky jim podobných by nikdy neměla na Akademii zaznít. Alespoň ne v kladném smyslu slova. Kdyţ ne z důvodu smysluplnosti akademické výuky, tak alespoň z úcty k jejich subjektivním vizím, prototypům, které v ţádném případě nebyly myšleny, jako náplň akademické výuky.Oni by si to určitě nepřáli stejně tak, jako by technař nechtěl zpívat operu. Povaţovali by to sami za znevaţování dobrého jména takové školy jako je AVU a nebo projev naprostého buranství a maloměšťáctví. Snad jen česká pornohvězda fetišistického porna se můţe stát celebritou, známou TV moderátorkou a nechat se fotit do kalendáře pro rok 2010 jako Panna Maria s Jeţíškem… Není totiţ ani co učit a ani co předávat snad krom rady, ţe za umělecké dílo můţe od této chvíle student povaţovat cokoli, co přiveze do galerie. Z AVU se tak stává chlív pro dobytek doslova…..To by zahanbilo snad i Warhola , který nakonec jen ironicky zesměšňoval ty, kteří z jeho původního a poměrně hodnotného obdivu k obyčejným věcem či osobám, udělali jen bezcenej miliardovej byznys a z něho nejsmutnějšího klauna a parodii na umělce. Vincent van Gogh by musel střílet a řezat uši po vzoru důstojníků ve Vietnamu všem, kteří z něj dělají dnes génia a tvůrce moderního umění, protoţe k akademismu vzhlíţel s nejvyšší úctou. Jméno Bouguereau jsem objevil aţ po absolvování AVU. Jméno Annigoni teprve před měsícem. Mohl bych pokračovat dále. Připadá mi to všechno stejné jako školní referáty o výročí úmrtí Vladimíra Uljanova, jako pomníky Dţugašviliho vyhozené do vzduchu, jak výstřely z Aurory pojmenované po bohyni jitřích červánků, jak třešně, čajové růţe, nebo holubice míru od komunisty Picassa na volebních plakátech a značkách politických stran, jako červeno bílo černé prapory a košile národních vlasteneckých hnutí, kopírujících účesy obětí holocaustu, jako další díl z jednoznačně protikumunistického seriálu 30 případů majora Zemana, jak osud tanku číslo 23 a milion dalších podobných podobenství. Kdo se mnou nesouhlasí, pak je to takový člověk, který kdyby našel v lese v originálním
materiálu dokonale provedenou kopii obrazu Leonarda a jedno vypálené CD s videoartem nějakého takového “slavného umělce” ( neznám ani jednoho a neskonale raději se seznámím s totoţností a ţivotopisem všech zaměstnanců ČKD, kteří vstávaj v šest ráno do práce ) a mohl si ponechat jen jednu věc, tak ten člověk by si vzal domů to přepálené CD s tím videoartem ( bez televize a videa made in China ) . Jestli ne a jestli by víc chtěl tu poctivou dokonalou vrstvenou olejomalbu na třešňovém dřevě ( bez ručně řezaného masívního, dubového a pozlaceného rámu) , tak pak je to jen ubohý pokrytec a zbabělec a lhář a nemá cenu se s takovými lidmi vůbec o umění bavit. Pokud by z těch dvou věcí chtěl přeci jen to CD, tak je to buď primitiv s IQ houpacího koně, kterej se nikdy neviděl v kulatém zrcátku, nebo jen provokatér a nemá cenu se s ním bavit uţ vůbec. Podobný pokus můţeme udělat i s jinými umělci a jejich díly. Jen namátkou jste na smetišti a uprostřed odpoadků máte moţnost volby : mramor a Lorenzo Bernini, nebo takovej ten Čech, jak dělá s ty shluky zavěšenejch drátů a ani nevim, jak se jmenuje ? To a nebo to ?Ano nebo ne ? Něco mezi tím ?Dobře, ale zatraceně záleţí co, proč a samozřejmě aţ v druhý řadě, nebo prostě úplně někde jinde a jinak. Takzvaný konceptualista nebude diktovat, co a jak se bude učit na Akademii . Akademiie tu byla dřív a hlavní slovo musí mít klasické školy…Popáci taky nemůţou operákům diktovat jak maj nasazovat tříčárkované Céčko, kdyţ na něj nemají ani chraplákem. Originální myšlenku můţe mít kaţdý, ale transformovat jí tak, aby v lidech probudila duši a cit a proměnila se v trvalou hodnotu, vyţaduje učit se dlouhodobě správné interpretaci nosných forem řemeslného umění, nikoli pseudozábavě. Je za tím mnoho hodin trpělivé a systematické práce, ale to se dnes mnoha umělcům a studentům dělat nechce a skutečná hmotná hodnota díla, odpovídající úsilí do něj vloţené je nahrazována falešnou teoretizací umění, která tak jeho hodnoty ničí. Je mi zdaleka tisíckrát milejší stokrát a pokaţdý přece jinak virtuozně interpretovaná Traviata, neţ jedinečná originalita kdejakýho na jedno brdo bezcenýho hnusnýho nesmyslnýho krámu, mazanice, nebo videa nějakýho namyšlenýho egoistickýho úchyla. Jděte uţ pro Kristovy rány a pro Boha Svatýho konečně někam. Je to stejné, jako kdyby někdo přišel a prohlásil, ţe ode dneška bude platit bankovkami, které si sám natiskne, jelikoţ nastal ” demokratický posun v oboru”. Je to stejné jako vymlátit na AVU okna a navrhnout, od teďka by měla být z betonu. Taky sem se uţ setkal s takovým umělcem, kterého vzrušovala představa, ţe by louky a vykácené lesy zalil betonem. Podobně duševně nemocných lidí začíná být na AVU většina. Problém není v tom, někomu upírat právo na to, říkat umění třeba čemukoliv, pokud to nepřesáhne hranici zákona, problém je v tom, ţe si nikdo nesmí plést dveře a chtít po státní akademické škole něco, co je proti jejím i zájmům veřejnosti a nakonec přece i proti originalitě těch samotných, kteří umění vidí prostě v něčem jiném…. Pokud mají pisatelé dopisu pocit, ţe nemají dost prostoru pro jejich netradiční pojetí umění, pro jejich alternativní média, pak nejlepší řešení v tom případě bude, kdyţ si zaloţí vlastní konceptuální akademii, ale ze svých vlastních prostředků. Bohuţel z umění se vytrácí pokora a sebereflexe. AVU by měla být obdobou státní konzervatoře, kde klasický zpěv, hudba nebo hra podle not je a bude nezpochybnitelné vzdělání, které je pak chloubou Národního divadla nebo Státní opery. Jakou chloubou jsou dnes pro Národní galerii absolventi AVU ? Mají tam vůbec rovnocennou šanci oslovit a vzdělávat dnešní diváky ? Proč se úcta ke klasické hudbě neztrácí, ale klasická malba je dnešními diletanty a přisluhovači konceptuální mafie, která si usurpuje dnes jiţ téměř celou výtvarnou scénu jen pro sebe, předhazována jako přeţitek, úchylnost a proč uţ tak najednou uvaţují i dnešní dívky s perlou , pro které umění odjakţiva dýchá a umírá ?
Naprosto souhlasím s tím, ţe na AVU by bylo potřeba udělat velké změny , ale v první ţadě je třeba odstranit současnou benevolenci hraničící s anarchií . Přísné změny by potřebovaly úplně všechny ateliery včetně klasických, kde kvalita a úroveň šla během posledních let velice dolů následkem celkové demoralizace školy zčásti i vlivem zrychlení doby moderní technikou.Nemám nic proti novým technologiím, ale nesmí narušovat funkci a tradici klasického řemesla. Taky nikdo nepříde a neřekne, hele, ty vole, nechtěla by ta Prodaná nevěsta trochu elektrický kytary, není ten Karlův most uţ nějak starej, nemělo by se to někam uţ konečně posunout, co takhle ho zbourat ho a dát tam něco podobnýho, jako maj ve Friscu ? Studenti by především sami měli mít ctiţádost a cítit dosahovat kvalitu a chápat v čem spočívá hodnota skutečného výtvarného umění a měli by neustále studovat odkaz starých velkých mistrů tak, jako je to samozřejmé v jakémkoli jiném oboru. Situace je řešitelná maxmálním zpřísněním veškerých kritérií a nároků na studenty a učitele, tak, aby to byli oni, kdo budou slouţit a doslova potit krev pro AVU a pro republiku, aby pak stát naoplátku určitý čas podporoval a dal šanci jen těm, kdo svou prací opravdové hodnoty chtějí v budoucnu vytvářet. Bylo by rovněţ nutné zavedení celkových razantních úsporných školních opatření jak energií, tak materiálů, dodrţování pracovní doby, vyuţívání denního světla, důraz na smysluplnost a kvalitní přípravu projektů a omezit nadprodukci uměleckého i materiálového odpadu. První
rok dát šanci 80 studentům, druhý rok 40 a třetí rok jen 20 nejlepším a nejpracovitějším, kteří by byli podrobeni nejpřísnějšímu odbornému školení. Ostatním nekompromisně a v jejich vlastním zájmu doporučit změnu oboru. Kaţdý nemůţe být Superstar. Kaţdý výběr provádět hlasováním v soutěţi (o věcné ceny děl uchazečů o postup ) s přímou volbou veřejnosti i odborné poroty sloţené ze všech ţijících absolventů AVU starších 30 let. Odteoretizovat umění, zaměřit se na intenzivní praktickou část studia a na specializaci oborů, nerozmělňovat vysokou odbornost Akademie středoškolskou teoretickou látkou, ale klást důraz na specializaci. To znamená neotravovat a nezdrţovat někoho, koho nezajímá extrémismus psychopatických angloamerických , či anglosasských expresionistických sebevrahů , ale tomu, kdo chce ke své budoucí práci vyuţít a studovat spíše stavbu de Heemových, nebo Huysumových zátiší, Rembrandtovu či Bouguereauovu techniku, nebo analyzovat snahy soudobých klasických mistrů typu Pietra Annigoniho, které ani příslušní pedagogové neznají a nebo svou neochotou a nestranností tak studujícím deformují objektivní obraz současného světového umění, který má vliv na jejich motivaci. Je nesmysné na AVU obtěţovat talentované umělce masovým totalitním povinným teoretickým vymejváním mozků mrtvým módním a zavrţeníhodným odpadem.Kdo se chce seznámit s marxismem a leninismem, nechť tak činí dobrovolně. Na AVU je nutné spíše odborné specializované školení s principy aplikování teorie v praxi. Nekompromisně poţadovat hmatatelné a odpovídající výsledky jak od studentů, tak od profesorů. Zapomenout na zcestná a dětinská hesla z tabulí základních škol typu : ” AVU je tu pro studenty “, ” Vánoce jsou svátky klidu, nezkoušejte naší třídu ” a podobně…..
O Akademii nemohou rozhodovat ani studenti, ani pedagogové, ale především její výsledky vyţadující posudek odborné i nejširší veřejnosti, z jejíchţ peněz je škola financována. Nemá ţádnou cenu podporovat lidi, kteří společnost stojí miliony, studiem se jen baví , nebo vymýšlí jen nesmyslná videa a nákladné instalace, které ne za desítky let, ale jiţ zítra nebudou mít ţádnou hodnotu. Umělecké výtvarné dílo by mělo mít nikoli jen cenu duchovní, ale i materiální a stát se téměř ihned prokazatelnou devízou a součástí národního bohatství, jako kaţdý kvalitní produkt….Kdo tohle popírá, měl by své umění rozdávat zadarmo. Je zcela nesmyslné, aby docházelo k absurdnímu a neúměrnému nadhodnocování díla umělců a to jak po smrti autorů, tak dokonce za jejich ţivota. Je to obraz pokřiveného vnímání hodnot hraničící s hyenismem, který se často neliší od principů obchodu s drogami a návykovými látkami, kdy je největší svinsvto na světě prodáváno za nejvyšší cenu i za cenu lidských ţivotů. Jedná se ale i o jiné druhy umělecké, a jiné činnosti, kdy hollywoodští herci, nebo sportovci a podobní s příjmem 3 miliony korun za den, hovoří o charitách, světové bídě…zatímco třetí svět pro ně kácí pralesy, vybíjí poslední zbytky ohroţených druhů zvířat. Neříkám, ţe by se rovnou Picassovy kýče měly prodávat levněji, neţ jeho padělky a nebo….ale …domyslete si tu větu sami a nenechte si kazit vkus….:-)) . Pokud teď stát můţe dotovat ještě větší počet studentů, neţ kdy jindy v minulosti, pak je nutné systém nastavit tak, aby celková suma peněz šla jen tam a těm několika, kteří prokáţí objektivní a nejvyšší kvality a předpoklady, u kterých je dle výše uvedených kritérií očekávatelné jasné a všeobecně prokazatelné zhodnocení jejich práce v budoucnosti a příspěvek do státního pokladu. Aby stipendia a stáţe dostali jen mimořádně nadaní jedinci, jako tomu bylo vţdy a by měli být po absolutoriu podporováni, jako jiní státní nebo soukromí zaměstnanci, aby tak existovala záruka návratnosti investice do jejich vzdělání. V současné době stát kaţdoročně investuje stamiliony do stovek nových “akademických malířů a sochařů “, kteří jako takoví jsou po škole nezaměstnaní a musí si hledat jinou práci. Jedná se o nenávratné stamilionové úniky a zpronevěru státních prostředků, protoţe škola a její absolventský titul nezaručuje nikomu z nich ţádné uplatnění. Diplom s titulem připomínajícím spíš MaGorA je jen bezcený cár papíru, protoţe vystavovat cokoli a kdekoli, můţe dnes kaţdý magor. Z opravdových odborníků a řemeslníků se stávají disidenti a underground a naopak z diletantů, Šedých myší a přemnoţených hlodavců naopak celebrity a Císařové teorií umění, kteří svou nevzdělanost a ignoranci historie dávají hrdě na odiv jejich Novými šaty…Otráví však jen kvalitní umělce a diváky a zničí tak jejich vztah k umění vůbec. Nakonec jsou pochopitelně taky bez práce a snaţí se jak pijavice vysát z Akademie alespoň almuţnu bez sebemenší humanistiské a morální stránky takového konání. Dochází k devastaci nejen materiální, ale i duchovní. Situace se od bývalého komunistického reţimu liší jen tím, ţe se tomu tak děje ještě v daleko větší míře a skrytou formou. Intelektuálnost je na AVU v dnešním překladu uvědomělost a třídní myšlení. Ti co se liší, mají jiný názor, jsou neţádoucí, protoţe nejsou dostatečně pokrokoví , nemyslí třídně a jsou to jen zpátečničtí reakcionáři a nepřátelé reţimu. Převládl konceptuální bolševismus a svazáctví nevzdělanců a ignorantů. Um nahradila drzost, vulgarita a agresivita, arogance a ignorance. Takhle to bohuţel je, to je holá realita. Budoucnost AVU je za stávajících situace časovaná bomba pod pláštěm hračky na setrvačník. Jedná se v podstatě o jeden velký klam a podvod a o tunelování uměleckých institucí.To vše ale jen proto, ţe do umění mohou mluvit jen samozvaní umělci a nikoli veřejnost, která celý
tento podvod platí…Zde absloutně neplatí národ sobě, ale pouze umělci sobě a ten hadr, co sepsali ti amatéři, které by udřený Myslbek vypráskal bičem jako vši, je toho jen další důkaz a já se moc a moc zlobím, protoţe nejsem někdo, kdo ve svých pětatřiceti letech , po dvaceti letech poctivé práce ve ztíţených podmínkách bez prostředků, neví o čem mluví. Mám za sebou půlku ţivota, ale kaţdej den začínám od začátku, od nuly, jako kdyţ mi bylo šestnáct a věřil sem, ţe se mi poctivost přece musí vyplatit….. Mám toho ale často uţ pokrk a uţ mi nebaví dívat se na všechny ty sračky v galeriích, na všechny ty úchylný a drzý zvrhlý kreatury a někdy prostě řeknu , co si myslim narovinu. Neměl bych bejt sprostej, ale člověk to zvenku a na vlastní kůţi po letech vidí jinak, neţ naivní dvacetiletý děti, nebo poloprofesionálové s jistým vedlejšákem. Nakonec co je pár sprostejch slov proti tolika zničeným talentům a ţivotům, promarněnýmu mládí….proti tolika neúctě, nespravedlnosti a opovrţení ? Chtěl bych chválit, těšit se nejen ze svých úspěchů a výkonů, ale nemám k tomu jediný důvod, protoţe mi současné umění a jeho teorie doslova zničily ţivot. Přesto mi na AVU záleţí, tu školu mám rád víc, neţ kdokoli jinej. Je to pro mě posvátnej chrám, kam kdyţ vkročím, tak jsem obklopen aurou a géniem velikánů světovýho umění. Nedám na tuhle školu dopustit, vím, ţe její zakladatelé stojí při mně a je mi srdečně jedno, ţe je to k smíchu lidem, kteří se s nimi nemůţou jakkoli rovnat.
Moţná se tady namáhám zbytečně, budu za blázna, ignoranta a přitom by s ničím nešlo ani při nejlepší vůli nic udělat, protoţe si to třeba tak většina lidí přeje. Všechno jednou skončí a vpodstatě je všechno předem dané. Přesto je to jen a jen kaţdý z nás, kdo kaţdou hodinu tvoříme historii a máme šanci pro svět něco udělat. Nenapadá mi teď ţádnej citát antických filosofů, jejichţ svět dávno pominul, ale přesto je určitě platný dodnes. Napadá mi jedině to, ţe sám za sebe zejtra půjdu a budu zase dělat poctivě svou práci. Napadá mi ještě tohle :
Uspořádejme za ušetřené peníze AVU ve Veletrţním paláci v prázdných, nebo málo navštěvovaných ochozech velkou, celoplošnou průběţně obměňovanou několikaletou výstavu, kde bude zastoupen kaţdý student, kaţdý absolvent, i pedagog, který se chce podílet na podobě AVU, svým jedním dílem, do kterého dá veškeré úsilí. Ţádný výběr, ale spravedlivě kaţdý . Očíslujme to stejně jako dobytek, jako to 30 ti letá slečna Rakušanová udělala v Městské knihovně s Hynaisem, Broţíkem, tedy s bytostmi odnikud….. Udělejme seznamovací akci pro nejširší veřejnost, pro povinné exkurze základních, středních i vysokých škol i podniků a firem v zájmu kultury národa. Uspořádejme velkou anketu a průzkum napříč celou odbornou i veřejnou společností. Zanalyzujme výsledky a vyvoďme z nich závěry i osobní zodpovědnost a nazývejme věci pravými jmény. Dokud se celá česká veřejnost spravedlivě a demokraticky neseznámí s prací všech, kdo se chtějí přihlásit na místa vedoucích pedagogů AVU, těch kdo chtějí na AVU dostudovat, dokud si v co nejširším a nejdemokratičtějším hlasování sama veřejnost nezvolí, jaké umění chce v tomto státě za své peníze podporovat, dokud tak spravedlivě nezačnou na AVU učit ti, kdo mohou opravdu začít učit kvalitní řemeslo a předávat své praktické tradiční zkušenosti s budoucím uplatněním, dokud se nezačnou příjmat talentovaní studenti a bezmilosti a bez kompromisů vyhazovat ti, co zájem, pracovitost a talent nemají, tak v ţádném jiném případě nemá jakákoliv diskuse o budoucnosti AVU a jejích změnách ţádný význam a bude to jen přetahování se a hádání se o zavirovaná prasečí koryta. Bude to jen jen názorové chrochtání o ničem, na které má přece právo kaţdý blbec nebo blázen, který o sobě bude tvrdit, ţe je umělec a takových je tolik, ţe by na ně ani ţádný seznam nestačil…… Do té doby jediný přínos současné diskuse a mého příspěvku v ní můţe být ten, ţe bude dáno jasně najevo všem extrémistickým agitátorům, aparátčíkům, kádrovákům a viníkům tohoto dnešního úpadku, ţe si s Akademií uţ dále nebudou dělat, to , co se jim zlíbí, to, co je pro ně Příhodné a ţe jejich poţadavky jsou definitivně neakceptovatelné a nepřípustné.
Ve skutečnosti se však nakonec jako vţdy vůbec nic nevyřeší, protoţe lidská hloupost a zbabělost, chceteli pohodlnost, která většinou přesahuje svědomí a morálku a která je lidskému rodu od počátku věků geneticky vlastní, jako jakýsi pud sebezničení, vţdy zvítězí podobně, jako smrt dříve či později zvítězí nad jakoukoli formou ţivota.Moţná, ţe výtvarné umění je uţ tam, kde jeho patologické a sebedestruktivní změny jsou nevratné. Podobný zánik čeká třeba i klasickou hudbu, film….. Opravdové umění je sice věčné, ale Akademie bude moţná zase jen o den dřív jejímu potopení jako Titanic, který bude ţít jen ze své minulé slávy a v jeho kajutách se nakonec usídlí bohaté filmové štáby pro natáčení filmových trháků, dalších dílů nekonečných televizních seriálů a komerčních televizních reklam, které jsou náplní dnešní doby, která je totalitou peněz , tedy tou nejbezohlednější . Je moţné, ţe se pak o ” rozšíření ateliérů AVU a externí hostování ” postarají masáţní a módní salony , fitnesscentra , herny, lékárny, ordinace, kavárny, pro
všechny určitě tradiční fastfood. Na zahradě vyroste vietnamská trţnice přistěhovalců s padělaným zboţím a prodejem suvenýrů, mezi kterými nebude určitě chybět ani mosazný lev s modrými srdíčky. To jako vzpomínka na památné místo, kde Hynais maloval oponu…..Opona AVU se však defnitivně zatáhne.
Filip Kudrnáč v Praze 5. – 13. 12. 2009
Východiska z kulturní krize způsobené úpadkem AVU.
- jasná definice pozice výuky na AVU a rekonstrukce profesorského sboru.
- internacionalizace
1)
Osobně se domnívám, že jedinou možnou cestou je úplná rezignace všech současných “profesorů” akademie, neboť svou činností přivedli AVU do současného “nepoužitelného” stavu. “Na férovku” vyklidit ateliery, odevzdat klíče na vrátnici a víc se již o místa na AVU neucházet.
2)
Noví uchazeči (s vyloučením těch stávajících) by se měli prezentovat na velké výstavě (např.Mánes) za osobní účasti po dobu např. 5 až 7 až dnů - a na požádání podávat vysvětlení ke svým záměrům ohledně organizace výuky.
3)
Ve výběrové jury nesmí být zastoupeni lobbisté současného kulturního establishmentu, komise musí být složena 1:1 z českých, kteří se nezkompromitovali a renomovaných zahraničních expertů na úrovni PhD, event. obecně celosvětově uznávaných aktivních umělců.
4)
Je nutné nějakým způsobem “řešit” absolventa základní devítileté školy, a ředitele NG, který svým kutlurním analfabetismem a osobním hulvátstvím způsobil těžko popsatelné škody na české kultuře.
5)
Škola by se měla internacionalizovat za účasti zejména absolventů PhD z celé evropy – samozřejmostí je nutnost výuky v angličtině. Osobně se domnívám, že pokud se takto formulované úkoly nesplní v celé
šíři, půjde zase jen o “mlácení prázdné slámy”, reorganizací lobby, karieristů a “chytrých” kecalů všeho druhu a AVU se bude potácet v agonii celá desetiletí místo toho, aby se stala prestižní kulturní institucí EU a české republiky.
Josef Hlaváček ak.mal.
Otevřený dopis studentů a mladých pedagogů pražské AVU odráží nejen stav většiny uměleckých škol, ale i stav současné politiky. Cokoliv by mohlo směřovat k zásadním nebo alespoň důležitým strukturním změnám je zpochybňováno a odmítáno, protože by byl narušen a problematizován zaběhnutý standard. Na uměleckých školách je tento stav paradoxně ještě komplikován tím, že v jejich čele a ve vedení ateliérů se prostřídávají vlastně hodnověrné osobnosti, jejichž autorita vyplývá z všeobecného uznání významnosti jejich tvorby, po roce 1989 i z hodnověrnosti morální, vylučující alespoň v prvních letech účast členů strany. Ukázalo se ale, nejen na AVU, že nepochybná kvalita a kulturní reprezentativnost tvorby mnoha umělců nemusí být totožná se schopností pedagogickou. A tak se na obou hlavních výtvarných školách, na AVU a VŠUP v Praze, opakuje stejná situace, v níž se školy ocitly ve svobodném a demokratickém prostoru období mezi světovými válkami, v němž tato svoboda paradoxně nenašla odraz ve volnosti, podmiňující uměleckou tvorbu. Školy se opíraly o osobnosti, jejichž věhlas byl mnohdy založen ještě v době před 1. válkou. Ve školách se tak zabydlely konzervativní vkusové vzorce, které vylučovaly nebo komplikovaly kontakt s aktuálními proměnami umění a problémy kultury.
Zdá se, že je tento mechanismus téměř nepřekonatelný. Akademie ale jako první po roce 1989 tento mechanismus odmítla a okamžitě reagovala na to, co se odehrává nejen za hranicemi školy nebo tohoto státu. Myslím, že téměř symbolickou roli tu sehrála osobnost Milana Knížáka, zpochybňující jakékoliv zavedené normy. Do škol přišly tehdy osobnosti vnímané jako autority, ale zároveň i jako reprezentanti pohybu na umělecké scéně, aktuálních problémů a postojů. Nějakým záhadným způsobem se tyto proměny institucionalizovaly a rychle se proměnily v nové normy.
Existuje jistě řada způsobů, jak se tomuto zmechaničtění vyhnout, jeden se však ukazuje jako zcela zásadní a prokazatelný: otevřenost proměn lze zajistit jen mobilitou pedagogů, přinášejících nové myšlenky, v současné době stále pro nás důležitou zkušenost získanou na studijních a pracovních pobytech v ateliérech a studiích v zahraničí. Naše školy jsou stále uzavřeny příchozím ze světa, tato situace (má v podstatě ekonomický základ) odráží ale zároveň nezájem a v podstatě nekulturnost politické reprezentace tohoto státu.
Osobně se domnívám, že tyto školy by mohly být vedeny i dobrými manažery, ekonomy, právníky, pochopitelně znalými problémů tohoto specifického prostoru, opírající se ale o silnou uměleckou radu a Akademický senát. Pokud jsou voleny z umělců, měly by to být zároveň osobnosti čitelné i za hranicemi téhle malé země. Osobnosti, které jsou schopné směrovat školu k otevřenosti a kontaktům se světem. Totéž by ale mělo platit i pro ty, kteří se na určitou dobu dostávají do čela ateliérů. U ateliérů by to ale měly být zkušení, spíš mladší tvůrci se silným intelektuálním zázemím, protože tento prostor je zároveň prostorem diskuse a tříbení názorů. Měla by se tu odehrávat větší mobilita učitelů podmíněná jasným režimem a časovými intervaly, vyplývající ze souladu názorů pedagogů a studentů. Myslím, že požadavky studentů nejsou v tomto ohledu nespravedlivé, zároveň je jasné, že výměna na těchto místech není degradací hodnoty tvorby těch „starších“, ale zajišťuje potřebný příliv nové energie a názorů, nových témat do společné diskuse. Někdy to však vypadá, jako by nebylo kde brát. Je ale nutné pokoušet se dohlédnout za hranice našich stále malých a omezených prostorů. Všechny tyto věci si zároveň uvědomuji jako člověk, který z tohoto prostředí odchází s vědomím, že to měl udělat dřív nebo se měl více snažit o jeho proměnu.
Jan Rous, pedagog VŠUP v Praze
Pět vět
Těžiště výzvy pro-avu je pozitivní a stejně tak nastalá diskuze, jež
osvobodila naši akademickou obec z letargie.
Nebýt lhostejný, nebát se veřejně vyslovit štiplavou problematiku,
není povinností, ale je to jistě správné.
Požadované kroky jsou logickým úsudkem, který nemá osobní rozměr a
jehož kvalita tkví v otevřenosti řešení.
Za těchto okolností chápu podporu výzvy (včetně napsání těchto řádek)
jako samozřejmost.
Těším se na sympozium!
Jan Brož, student 3. ročníku školy Nových médií 1 AVU
Může si dnes svobodně dovolit člověk, jež cca 5-6let, působil na AVU jako vedoucí pedagog a po-té byl ze školy nucen odejít (důvody nechme nyní stranou), věcně reagovat na otevřený dopis a na jeho protiargumenty od studentů, pedagogů a zaměstnanců AVU, aniž by byl automaticky podezírán z emotivní zapšklé, či účelové zášti apod.?!
Odpověď ze současné AVU je na snadě: nemůže, nesmí a už nadosmrti……(sic!)
Přesto se o to pokusím:
Otevřený dopis vedení Akademie výtvarných umění v Praze, jsem i po výše uvedené úvaze podepsal.
Proč?
Protože jej považuji za podnět k diskusi, ano a to k diskusi veřejné.
Neboť zdejší tendence vše zametat pod domácí koberec na veřejných institucích je obdivuhodná a to se bráním v této souvislosti poukázat na plzeňská práva atd.
AVU jsou přesnou ukázkou, modelem v malém, jak funguje okolni společnost. Pak jistě nepřekvapí, že do vysoké funkce je obsazen člověk , který dosáhl nejmenšího společného jmenovatele v počtu osob, kterým vadil a také největšího společného jmenovatele osob, kterým byl zavázán, a může (musí?!) tudíž prospět.
Není proto příliš překvapující, že se rektorem má opět stát od února 2010 Doc. PhDr. Jiří T. Kotalík CSc., a tak ani nepřekvapuje, když i dnes, jakoby přes kopírák let minulých říká, cituji: Akademie žádnou zásadní reformu nepotřebuje…… Se zněním dopisu jsem byl zástupci jeho iniciátorů seznámen dne 25.11.2009 . Jeho předčasnou medializaci, o které jsem nebyl informován nepovažuji za šťastnou…
Jiná je skutečnost že lidé, rovněž často bývalí a stávající studenti AVU (a je zvláštní, že o většině podepsaných, na rozdíl od signatářů Otevřeného dopisu, není na zdejší scéně dlouhodobě slyšet), tvrdí ve své reakci na Otevřený dopis AVU, to samé : Jsme toho názoru, že diskuze o vnitroškolních reformách by se měla odehrávat v prostředí akademické obce, neboť, jak je známo, medializace jakékoli záležitosti může přinášet zkreslující informace, které by vrhaly špatný stín na AVU a nakonec by mohly přerůst až do do důsledků, se kterými by možná ani iniciátoři původního dopisu nesouhlasili….
Přitom tito lidénejsou okamžitě některými pedagogy AVU osočování, jako iniciátoři Ot.dop. z manipulace a propagandy (prof. P. Siegl), z neukotvenosti, či za případné neoprávněné označování se za zaměstnance AVU (prof. M.Šejn). Nebo také za krvežíznivou zlobu, či za zglajšaltování v kolektivistickém pojetí (prof. Z. Beran). Od prof.J.Hendrycha si vyslouží opovržlivé hodnocení jako agitační text.(Ne)překvapivě jsou také tito iniciátoři zpochybnění v rámci svého vlastního studia a to prof.V.Kokoliou, který mimo jiné říká, cituji: Je jistě imponující, když se student začne starat o „principiální otázky fungování školy“. Zároveň je to od něho taky velká oběť, která bývá nutně na úkor jiných věcí – včetně intenzity vlastního studia…
…..Kdybych byl jeho učitel, tak bych měl obavu, že studium akademie promarní – a to činností ne nepodobnou té, které se za starých dob říkalo ošklivě „svazácká“
A to zde mluvím jen o těch pedagozích, kteří měli tu „odvahu“ se veřejně a písemně vyjádřit.
Ústní zlobu a nervozitu nechávám nyní stranou, i když je ještě více dehonestující a zbabělá.
Úroveň reakcí na otevřený dopis ze vnitř AVU, je samozřejmě dána intelektuální úrovní jednotlivých pedagogů a studentů. Přesto jistá schematická, argumentační setrvačnost, s jakou se používá, je jen ukázkou docela jednoduchého psychologického faktoru: iracionální obavy o vlastní pedagogické místo. Respektive o jeho současné zdůvodnění.
Jsem si, ale jistý, že nikdo z iniciátorů, signatářů a dalších nezpochybnitelných podporovatelů Otevřeného dopisu z řad umělců, byť se o nich z patřičného despektu vyjadřuje opět prof. M.Šejn -.. je mi mírně na nic, když si čtu text petice a jména pod ní, nebo prof.Z.Beran – .. Rektor si nemůže dovolit uvolnit cestu průměru. Toto nebezpeční, které číhá neustále je permanentně …
…Rektor není pouhým úředníkem a tím méně tahacím panákem pro manipulační hrátky nekompetentních jedinců či skupin…
nechtěl zpochybnit důležitost předchozích let pedagogického působení stávajícího pedagogického sboru.
15-20 let je jistě významně dlouhou dobou, která si nepochybně zaslouží pozitivní zhodnocení.
Nikdo snad Otevřeným dopisem AVU, nikomu neupírá zásluhy a celospolečenskou důležitost.
Možná tu opravdu chybí legislativní rámec na přiznání doživotní profesury (emeritní profesor s příslušnou rentou), jež by zcela jistě uvolnila ruce rektorům pro smysluplnější pracovní smlouvy spojené s výběrovým řízením?!
Takto se příliš snadno hledají zástupné argumenty, proč není třeba změn na pozicích pedagogů, kteří se domnívají, že jsou snad již navždy nepostradatelní, nenahraditelní. Samozřejmě nejsou, mají mít rovnocennou šanci ve výběrových konkursech, jako kdokoliv kvalitativně relevantní mimo školu. To samozřejmě předpokládá regulérní, ničím ovlivnitelnou komisi a to je vždy v Čechách problém.
Je proto skoro už úsměvné, když si dovolí prof. V. Kokolia říci i toto, cituji: Jinak – asi po třech letech odkládání jsem si konečně prolítl Zákoník práce – a neumím si představit, jak by konkurzy vůbec mohly podle práva probíhat.
Jedině že by se smlouva sjednávala opakovaně na dobu určitou, tj. max. dva roky… Ale nepřečetl jsem si to do detailu, v příštím roce se tam objeví i nějaké aktualizace, ještě když tak doplním.
Autoři Otevřeného dopisu nikde ve svém textu netvrdí, že by se měla výměna vedoucích pedagogů a jejich asistentů dít zcela dle striktních, krátkodobých časových regulí.
Pouze požadují a to slovo je legitimní v pracovněprávním vztahu, jež v Otevřeném dopise zní, cituji: …Proto si dovolujeme požadovat po nově zvoleném rektorovi následující kroky. ( což se snaží sofistikovaně zpochybnit prof.V.Kokolia, když rétoricky odpovídá na konec jedné své teze, cituji: Požadovat je silné slovo, požadovat jste (jsme) to měli po kandidátech.
Co je divného, ne-li špatného, neregulérního na diskusi o směřování elitní vysoké školy, která má (měla by)zkoušet formovat zdejší umělecké prostředí, měla by vítat a iniciovat kritické diskursy atd.
Co je na tom v rozporu s platnou legislativou s vnitřními předpisy, či s jasnými pravidly, se znalostmi problematiky, co je na ní nekonstruktivní a nereálné.
Navíc se dají vnitřní předpisy v rámci akademické obce příslušné školy(obecně)lépe nastavovat, tedy i pružněji měnit, aniž by se muselo na tom podílet Ministerstvo školství.
Nikdo taky nikde neříká, že by se měla AVU proměnit pouze v hlásnou troubu „módních, trendových“ neokonceptuálních tendencí. Tuto pseudoobavu účelově vypouštějí lidé, kteří se kryjí za takto vystavěné kulisy. Nikdo nikde netvrdí, že se AVU má zbavovat „klasických“ ateliéru na úkor jiných. Samozřejmě lze souhlasit s prof.V.Kokoliou, když říká základní premisu, že Na AVU by měla být co nejširší škála, včetně tendencí momentálně upozaděných. Je však taky pravdou, když říká, cituji: Od doby, co novodobou AVU znám, zde existují dva póly, nevím jak je nazvat, řekněme třeba klasický a progresívní.
Já se celou dobu snažím, aby nebyly jen dva, aby v ideálním případě každý z osmnácti ateliérů představoval vlastní jedinečnou vyhraněnost.
Přesto uvedené binární dělení má obrovskou setrvačnost a bylo jasně cítit i při rektorské volbě.
Když jsem studoval před rokem 1989 na AVU, bylo nám všem (tedy těm, kteří se nekochali jen tím, že už jsou studenty AVU) jasné, že pokud se nezmění celkový politický rámec, tak tehdejší pedagogové musí na škole umřít, než by ji opustili. Bylo to tragikomické a směšné.
Po roce 1989 jsme si již jako absolventi nedokázali představit, že se tato skutečnost může opakovat.
Krutě jsme se mýlili.
Ale je skutečně na studentech a to i dnes, tak jako dříve, jestli se jenom spokojí s tím, že mohou 5-6 let v klidu studovat, rozvíjet svůj talent v teple školních budov a dělat, že si jich struktura a vedení AVU nikterak netýká, neboť to nemají v popisu své umělecké kariéry. Anebo si i skrze svůj talent dokáží uvědomovat širší souvislosti, aby se v budoucnu nestali jen zdatnými výrobci zboží pro zdejší trh s uměním. Což s „obávaným“ aktivismem jako takovým, nemá příliš co dočinění, pouze to kultivuje lidský charakter.
Samozřejmě nelze se jen kriticky vyjadřovat a nepřinášet pozitivní návrhy. Je nutné umět iniciovat a formulovat nové možnosti, které předpokládají svěží kreativitu a ne zakomplexovanou míru vlastních limitů, jež se pak zdůvodňují potřebou konzervativních jistot. I když se asi příjemně poslouchá tvrzení prof. V. Kokolii, cituji: ….. existuje „efekt protiví“, při němž nejkonzervativnější učitelé plodí nejprogresívnější žáky.
Kdo se však neumí zpochybnit, kdo se domnívá, že dosáhl na neměnnost svých pedagogických principů, měl by si umět přiznat, že je čas odejít. Když to osobně nedokáže, je už jen smutné a taky velmi nedůstojné až trapné si brát pro tuto slabost jako zastánce své vlastní studenty. A studenti, kteří se domnívají, že musí být vždy loajální, nekritičtí, ne-li devótní ke svým pedagogům, jen proto, že díky nim se dostali na elitní výběrovou školu, jsou nedospělí.
Jiří David
P. S.
Rád bych proto na závěr připojil malou ukázku pozitivního náhledu pro další přemyšlení od našeho předního, nonkonformního umělce 70 let, v současnosti, spisovatele, performera a především ničím a nikdy nezkorumpovaného člověka Milana Kozelky, který mi ji poslal v souvislosti z diskusí ohledně současné AVU: v Bostonu a v NYC jsem viděl vysoké umělecké školy. Na všech byly ateliéry klasickýho malířství a sochařství a studenti makali, až z nich krev stříkala. Prohlédl jsem si (s překladatelem) rozpis semestrálních přednášek z dějin umění a teorie a přednášek ze souvisejících oborů (filosofie, sociologie, kulturní antropologie, aj.) a žasl jsem. Něco takovýho tady nikdy nebude. Byly tam ateliéry různých konceptů a nových médií, do kterých někteří studenti zahučeli po absolvování klasické akademické (tedy řemeslné) “výuky”. Do těch škol chodili číst a diskutovat spisovatelé, novináři, machři z různých neuměleckých oborů. Bujelo tam komplexní vzdělání. Proč to nefunguje tady? Nebo to možná funguje a já o tom nevím. Potom se ale ptám, proč o tom nevím? ……Z umělecký sféry se stává bitevní prostředí, diplomaticko-obchodní sračka a prostor k nežití. Dobře – tak ať se už jednou provždy vizuální umění definuje jako pouhá estetická kategorie bez jiných než kariérních ambicí a je to. Ať si odpustí legrační fantazírování o svobodě, o nadčasovým poslání a podobný kydy. Nebo ať je umění opravdu svobodný a neelitářský a v pravém slova smyslu se obrátí naruby a protřepe. Ať si znovu a bez skrupulí definuje, kam vlastně patří, kam chce patřit a proč tam chce patřit. ……. Z těch reakcí na AVU vyplývá, že ti lidé pořád žijou v době před dvaceti lety, i když to nikdy nepřiznají. Oni jsou pořád sametovými revolucionáři. Kontrarevolucionáři ovšem musí být svižnější v myšlení, průbojnější v projevech a nezkurvení touhle vražednou dobou. Jirko, jsou takoví?……………
Připojuji ještě jeden citát z jedné jiné politologické úvahy nad tím, že jevy a věci zdánlivě odtažité, jež se domnívají, že si žijí svůj život, do kterého se nemá kdo „z venku“ plést, neboť mu nemůže rozumět:
Ať šlápnete kamkoliv, zdánlivě pevný led se pod vámi proboří a praskliny rozbíhající se od místa vašeho pádu naruší i velmi vzdálená místa, která zdánlivě nemohla být ohrožena, natož postižena.
Stanovisko kandidáta na rektora Jiřího Kotalíka
Se zněním dopisu jsem byl zástupci jeho iniciátorů seznámen dne 25.11.2009. Jeho předčasnou medializaci, o které jsem nebyl informován nepovažuji za šťastnou stejně jako fakt, že byl pominut logicky hlavní adresát – samosprávný akademický orgán Akademický senát AVU. Rozumím však záměru iniciátorů aktivizovat co nejširší okruh zúčastněných a forma otevřeného dopisu ostatně zveřejnění předpokládá.
Ohledně požadavků adresovaných na mne jako budoucího rektora konstatuji, že s vypsáním konkurzů počítám, stejně jako se zlepšením atmosféry na škole, což jsem ostatně jasně formuloval ve svém volebním programu i v rámci veřejné prezentace kandidátů.
Vnímám naléhavost požadavku nových rekonkurzů vzhledem ke skutečnosti, že tyto několik let neproběhly.Deklaruji, že budu v této věci postupovat podle stávající platné legislativy a vnitřních předpisů a že nepředpokládám, že proběhnou naráz, ale postupně, podle daných termínů, aktuální potřeby školy a mého uvážení a rozhodnutí.
Navrhované „sympozium“ vnímám jako potřebnou diskusní platformu akademické obce i zástupců veřejnosti, ale za předpokladu, že bude mít jasný formát a strukturu. S iniciátory otevřeného dopisu komunikuji a shodli jsme se na tom, že po mém uvedení do úřadu svolám veřejné shromáždění akademické obce, jehož organizaci i obsahový rámec společně připravíme.
Vítám iniciovanou diskuzi o současném stavu a budoucím směřování školy, protože ji považuji za důležitý impuls pro mé působení v úřadě rektora .Ve svobodném a demokratickém prostředí akademické půdy je taková diskuze přirozená jako konkrétní výraz spoluúčasti členů akademické obce na formování veřejnoprávní instituce. Tato diskuze však musí mít jasná pravidla, musí být vedena se znalostí problematiky a být konstruktivní tzn. vycházet z reálných možností a existujícího právního rámce.
Každý má právo na zveřejnění svého názoru a proto děkuji všem, kteří se prostřednictvím www stránek či zveřejněním na vývěsní desce AVU k otevřenému dopisu vyjádřili a vyzývám všechny členy akademické obce, aby se do doby svolání připravovaného shromáždění zdrželi dalších reakcí na reakce a zbytečně vyhrocených polemik a konfrontačních dialogů. I já, stejně jako Vy, mám mnohé, co bych chtěl k některým formulacím dopisu říci, ale považuji za užitečnější to říci až v okamžiku, kdy rektorem opravdu budu.
Zkusme společně úspěšně „proplout peřejí“ hospodářské krize a neuváženě připravovaných reforem v dělné a tolerantní atmosféře odvěkého společenství učitelů a žáků.
Jiří Kotalík
Otevřený dopis ze dne 2.12.2009 lze považovat za velmi banální, a to především z hlediska vnímání účelu a obsahu. Otevřený dopis předkládá vlastní preference okruhu nositelů “teorie donucení”, například zdůrazňující blahodárnost normativních tlaků na integritu akademické obce. Prosazování podřízenosti idejím signatářů jsou opakem dobrovolnosti Manipulaci obsaženou v otevřeném dopise je možné považovat za účinnou donucovací formu sdělení . Je zcela nepochybně využívána v propagandě proti současnému stavu AVU Praha. Naproti tomu AVU hledá, prosazuje a uskutečňuje vytvoření takového tvůrčího prostoru, který nebude jen jednoznačnou a jedinou osou svobodomyslného procesu. Podle mého názoru je potřebné pracovat s větší uvážlivostí a obezřetností, prosazovat větší odpovědnost a odstraňovat samolibost, stejně tak, jako názorovou stagnaci. Přeji signatářům otevřeného dopisu více pokory a odvahy řešit problémy, které skutečně současnou AVU zaměstnávají ( např. ekonomika školy, docházka, materiální zabezpečení, zlepšení a kvalita výukového procesu) Věřím , že je povedou k serióznímu přístupu ke skutečným problémům. Jako je například prosazování vyšší kvality tvůrčího prostoru a respektování komplexity AVU. Potřeba důvěry mimo jiné se opírá o spolehlivost instituce a její schopnosti splňovat potřebnou společenskou roli, byť by se navenek tváří jako rutinní instituce. Proto se také ptám, zda-li lze považovat stav AVU jako celku za pozitivní nebo škodlivý?
Petr Siegl
Děkuji za upozornění, na tento web (http://nahrubypyteljemnazaplata-avu.mypage.cz/), prošel jsem si, co jsem našel, ale pořád myslím, že jsem podepsal správný dopis. Problém je hlubší a širší, nejde v něm zdaleka jen o dílčí opatření typu konkurzů. Zvlášť pro mne, který má učení na AVU jen jako “vedlejšák”, byť nesmírně zajímavý. Dávám si to do souvislosti s atmosférou na ostatních školách, kde učím (”fildy” v Ostravě a Olomouci), ale i s tím, co se (ne)děje v české, neobyčejně konformistické a antipolitické společnosti jako takové, která na každou radikálnější kritiku reaguje řečmi o samozvancích, o potřebě udržet jednotu vůči “těm venku”, o potřebě bránit se “rozvracečům”. Viz rétorika autorů na Vašem webu. Zvlášť reakce prof. Šejna (kterou jsem našel na webu “původního” dopisu) je mrazivá. Celkově z toho všeho čiší snaha tu kritiku už předem delegitimovat a mě to až příliš připomíná jazyk našich politiků na to, aby mě to nechalo chladným. Možná řeknete, že o to přece nejde, že problém se má řešit jen uvnitř AVU, že se nemá politizovat a dávat do těchto souvislostí. Jsem přesvědčen o opaku. Masaryk říkal, že státy se udržují idejemi, na nichž byly založeny. O školách to možná platí také. Problém je, že ideje, které nemusí čelit zásadní kritice, zajdou dříve či později na úbytě. A zásadní kritika je pouze taková, která zahrnuje něco jako “pohled zvenčí”, který se vždy zprvu jeví jako “neporozumění” či “neznalost”, nemluvě o spojování s nekalými úmysly toho, komu patří. Kritika, která je pouze “konstruktivní”, není kritika.
S pozdravem Martin Škabraha
Dikuze Martina Škabrahy: http://nahrubypyteljemnazaplata-avu.mypage.cz/menu/diskuze-a-dalsi-reakce
Reakce prof. Vladimíra Kokolii
http://www.kokolia.eu/grafika2/node/620
Komentář.
Neznám a nemusím znát, kdo kdy podepsal jakou smlouvu, zároveň ale považuju za automatické, že mechanismy, které utváří sbor akademickych pracovníku, dbají na správný chod všech svých složek ….a neděje-li se to, je to chyba. Iniciativa PRO svou výzvou vyslovila otázku, která není směrována jen rektorovi, ale všem. Otázka zní – Je všechno v pořádku? Někdo může považovat takto formulovaný dotaz za drzost, faktem ale zůstává, že si jako takový dokázal získat podporu nemalé části odborné kulturni veřejnosti a zasluhuje si proto pozornost. Ve druhém bodu prohlášení se PRO domáhá svého práva na odpověď a navrhuje proto vytvořit další platformu, která by měla respekt napříč celým spekterm AVU a která by díky fundovanosti svých přispěvatelů dokázala přiblížit a doplnit již probíhající diskuse spravní rady, kolegia a senátu. Návrh pořádat symposium, které by mělo otevřenou a pružnou dramaturgii, je určitě konstruktivní a pomůže upřesnit proces sebereflexe, který je pro AVU životně důležitý!
Díky všem za projevenou aktivitu a do dalších jednání prosím o vzájemný respekt .
S pozdravem Petr Valer, absolvent AVU.
Vyzvání k tanci.
Tak zvaný otevřený dopis adresovaný vedení AVU, akademické obci a veřejnosti, podepsaný některými staršími absolventy školy, některými umělci, také teoretiky a řadou pracovníků, kteří s AVU nemají vůbec nic společného, je uměle vyvolanou akcí, která má čerstvě zvoleného rektora (zvoleného velkou většinou akademického senátu), přimět, aby v režii těchto samoochránců české výtvarné kultury zatančil jimi doporučovaný devótní taneček. Aby nezasvěcené veřejnosti objasnili deklarovaný úpadek školy opírají svá tvrzení o řadu velmi sporných a často účelově zkreslených úvah.” Tak prý nadějný proces obrody školy zamrzl”. Zde zřejmě platí jak pro koho. „Zapomíná se na to”, zní další káravá sekvence „že škola je tu především pro studenty a ne pro pedagogy”. Byli to však právě pedagogové této školy, kteří záhy po revoluční změně poskytli všechny své ateliéry studentům a nastartovali tak možnost vzniku řadě nových aktuálních oborů. Ty potom v kombinaci s obory tradičními vytvořily specifickou podobu této školy. Je to dosud nejširší oborové rozvrstvení v celé její historii. Že tyto školy byly a jsou stále vedeny výraznými uměleckými osobnostmi, je právě tím pochopitelným břevnem v oku potencionálních reformátorů. Proto ta „krvežíznivá zloba” kamuflovaná dojemnou starostlivostí. Čistě účelově jim vadí nynější různorodost a kvalita jednotlivých ateliérů, jejichž skutečnou podobu pod nánosem záměrně exponovaných pomluv ani neznají a znát ani nechtějí. Nezapadá totiž do představ o zglajšaltovaném kolektivistickém pojetí. Konec konců zažili jsme již – byť pouze ve verbální podobě – návrhy na vznik jediného celoškolního ateliéru, kde by v rytmu dobových hrátek kmitali najatí”, leč špatně placení školitelé a vyhlašovali krátkodobé cíle pro tento týden.
Bylo by nošením dříví do lesa opakovat, že je to právě rektor, který do značné míry odpovídá za podobu a charakter školy. Rektor není pouhým úředníkem a tím méně tahacím panákem pro manipulační hrátky nekompetentních jedinců či skupin. Rektor, který byl v současné době tak přesvědčivě zvolen a to nejen proto, že jako málokdo zná mechanismy fungování této umělecké školy, ani proto, že má silný hlas, ale především proto, že za léta svého působení je jako teoretik schopen rozeznat nejen kvality umělecké, ale posoudit také jejich vazbu na konkrétní a prokazatelnou činnost pedagogickou. Jedná se o velmi citlivou záležitost, protože tyto vazby někdy nebývají v rovnováze. Jestliže však rektor dnes může veřejně a prokazatelně potvrdit vysokou úroveň současného pedagogického sboru a jeho vzácnou vyrovnanost, pak to pro školu znamená dobré vysvědčení. Tento rektor ze svých letitých zkušeností také dobře ví, že hektické zásahy do tohoto organizmu, zvláště při zvýšené frekvenci mobility v podobě „hromadných konkurzních poprav”, přinášejí více škod než užitku. Rektor si nemůže dovolit uvolnit cestu průměru. Toto nebezpeční, které číhá neustále je permanentně přiživováno nekompetentními radami diletantů všech odrůd a všech profesí, včetně profese novinářské. Nově zvoleného rektora nelze dodatečně učit vhodně přizpůsobeným krokovým variacím.
K marginálním starostem po hledání lepšího pojetí hodnocení fungování AVU lze říci, že každoročně se vypisují podrobné údaje o činnosti pedagogů a studentů. Tam je možné zjistit fakta o fungování nejen jednotlivých ateliérů, ale i celé školy. Avšak nejlepší hodnocení se neustále samovolně odehrává na stále častějších výstavách studentů i pedagogů na veřejné umělecké scéně a to doma i v zahraničí. Dnes existuje nesrovnatelně větší množství výstav a různých aktivit na nichž se mladí umělci hojně uplatňují. Škola takové aktivity podporuje.
Autoři dopisu však dávají k úvaze „zda by přece jenom nebyla prospěšnější forma pravidelného průzkumu v podobě dotazníků, které by byly předkládány členům akademické obce buď každoročně či každé dva roky”. Není nic snažšího. Ať si tyto ryze administrativní tendence tito samozvaní průzkumníci nechají demokraticky odhlasovat třeba v referendu. Začlení tím alespoň prvky přímé demokracie do školního systému, jak po tom volají a navíc zabijí dvě mouchy jednou ranou.
Na AVU se od reformy v roce 1989 odehrály zásadní změny (zásadnější než na jiných vysokých školách), které přinesly nové, specifické formy způsobu výuky. Vznikl komplikovaný oborový organismus, který i v poslední době vykazuje nespornou kvalitu a vzácnou stabilitu. Důkazem je i ocenění získané školou během reakreditačního hodnotícího procesu v loňském roce. To ostře kontrastuje s názory, o permanentním úpadku školy.
Na závěr chci říci, že na umělecké škole, jakou je AVU musí srůstat umělecká a pedagogická činnost v jeden homogenní celek. Jestliže se taková činnost zřetelně daří nesmí být omezována žádnými hranicemi, tudíž ani né bezdůvodnou hranicí věkovou. V pozici vedoucího pedagoga ve škole, jakou je AVU, by měl fungovat pouze renomovaný umělec, jehož díla přesvědčivě reagují na dobové klíčové problémy a jsou prokazatelně schopna úspěšně obstát i v průběhu delšího času. Jediným hodnotícím kritériem musí být prokazatelná umělecká a pedagogická kvalita, spojená s vysokým mravním kreditem.
prof.akad.mal. Zdeněk Beran
8. 12. 2009
Za jednotu školy.
Reaguji na agitační text současných a byvších studentů. Text je plný frází a avanturistických představ. S velkým hřmotem se jeho iniciátoři probourávají do otevřených dveří.
Například fluktuace mezi ateliéry je v praxi často využívána, galerie AVU je otevřena všem, jak vystavujícím, tak veřejnosti. Studijní řád má logiku i systém a prakticky funguje.
Návrhy na změny – odbourat tzv. rutinní nudu ateliérů a.t.d., častější, až jen dvouletá lhůta pro působení pedagoga, je těžko realizovatelný populizmus. Např. ateliéry restaurování, nebo atel. figurálního sochařství, medaile, plakety a mince, vyžadují delší čas (5 roků) pro osvojení si s pomocí „rutiny ateliéru” vše co praxe vyžaduje, mimo jiné i pro plnění společenské objednávky(mince).
Přirozeně, konkurzy pro vedoucí pedagogy se vypisují po zvážení situace v tom kterém ateliéru. Rozhodující názor je jistě rektorův, on podepisuje hospodářské smlouvy a odpovídá za celkové složení profesorského sboru. Musí zohlednit kolik má k dispozici profesorů, docentů. Tito jsou totiž nutní jako garanti pro uznání akreditace (souvisící mimo jiné s finančním zajištěním školy) studia. Nelze tudíž odvolat všechny vedoucí pedagogy najednou. Problém je, že nově přijatí pedagogové bez aprobace a hodnosti působí jako vedoucí ateliéru, bez snahy o habilitaci na docenta.
Místa asistentů jsou obsazována po absolvování konkurzu, kdy jméno navrhuje vedoucí atelieru.
Ve svých důsledcích tato „revoluční výzva” míří k roztržení školy na „mediální” část lépe finančně zajištěnou a část tradičních (haptických) postupů. Tyto tendence jsou podporovány i lidmi, kteří neznají poměry na naší škole a situace je zajímá zřejmě i z osobních zájmů.
prof. Jan Hendrych, doc. Milada Othová, as. Rastislav Jacko, 6. 12. 2009
Dobrý den, právě to, že těch několik pedagogů avu, kteří jsou signatáři a označují se za zaměstnance a ne za to, čím tam de facto jsou, o něčem svědčí. Je to projev jejich vlastní neukotvenosti a také vědomí, že tím, kdyby se označili za pedagogy zároveň by tím říkali, že oni to jsou, kteří konkurzy neprošli. Víte, vy, kteří jste nezažili tu dobu před dvaceti lety, si doopravdy neumíte představit, co to znamenalo předstoupit před studenty a osobnosti, kterých si lze vážit lidsky i umělecky a mluvit s nimi o našich společných cílech. V místě, kde paralelně stále ještě existovaly takové kreatury jako např. Kolumek, Karmazín či Hána.
Takové napětí dnes neexistuje a ani nemůže. vy dnes máte absolutní svobodu a to co činíte dokazuje, že si toho nejste vůbec vědomi.
Těžiště umělecké tvorby je dnes úplně někde jinde, než před 20 lety a nelze to dnes srovnávat. také smysl avu je dnes úplně někde jinde. Je ale i není to jen alternativa. To není jen i je třeba desetkrát podtrhnout! Vážnost či autenticita prahy se nezrodí jen bublinami ve sklenici vody místních rádoby kamarádských komunit.
Co vás dnes drží na škole, jež se vám nezdá? co vás drží na scéně, jež vás svazuje? Jděte studovat do londýna, do new yorku, do amsterdamu. Přestěhujte se, načerpejte zkušenosti jinde, přestaňte studovat a hlavně konečně něco opravdu dělejte, místo abyste den za dnem chytali zoufale chvilkové imprese inspirace, nedokončené pro další a další vize po poklepávání po ramenou. Pak se vraťte a pokud budete mít sílu se obětovat druhým, tak se přihlaste do konkurzu na avu v praze a učte tam. Hrát si na umělce či pedagogy je sice hezká pubertální zábava, ale vydrží tak akorát do prvních Vánoc.
Je mi mírně na nic, když si čtu text petice a jména pod ní. ihned musím svůj dojem konfrontovat s tím, co popisuji výše a výsledek musím chápat i jako svoje osobní selhání. Vidím, že jsem se vám věnoval až příliš a většinou zcela zbytečně. umění, jak obecně známo, učit nelze. Co lze učit, to je umění kalkulu a na tom já se podílet nebudu.
Pozdravuje M. Šejn, 3. 12. 2009
Dne 4. 12. 2009 jsem byla vyzvána prostřednictvím elektronické pošty zaslané z pracoviště AVU k tomu, abych jako absolvent této školy podpořila „Otevřený dopis vedení AVU, akademické obci a veřejnosti”. Cílem dopisu je především snaha změnit složení pedagogického sboru Akademie výtvarných umění a prosadit větší pravomoci studentů při rozhodování o záležitostech této školy. Zmíněný dopis je formulován tak, aby nezasvěcené osoby přesvědčené o potřebě „demokracie” jako takové a o potřebě „kvalitního umění” s ním mohly bez výhrad souhlasit. Argumentace jsou postaveny na populárních klišé a jejich cílem není udělat z AVU prostor, kde by mohly vedle sebe existovat a na sebe interaktivně reagovat různé výtvarné tendence a myšlenkové názory, ale jejich cílem naopak je diktovat zde jeden jediný směr, zglaichšaltovat AVU na úroveň „podobně orientovaných vysokých škol u nás i v zahraničí” a obrátit vztah mezi mistrem a žákem tak, aby studenti mohli rozhodovat, kdo je hoden toho je vůbec vyučovat.
Jako iniciátoři výzvy se podepsalo devět studentů a bývalých studentů AVU. Odvolávají se na výročí 17. listopadu, které všichni zažili v dětském věku, a je i otázkou, nakolik jim je konkrétně znám vývoj AVU po převratu. Většina z nich pochází z konceptuálně orientovaných ateliérů a tradiční pojetí umění je jim cizí. V této souvislosti je také pozoruhodné, že jejich výzvu podpořili za výtvarníky takzvaní „umělci”, tedy žádní malíři, sochaři, grafici či architekti.
Jedinečnost Akademie výtvarného umění se zakládá na osobnostech, které na ní vyučují. Zájemci o studium se hlásí ke konkrétnímu profesorovi, tedy k tomu, kdo je v jejich očích „mistrem”. Zda se student „nechá vtěsnat do rutiny příslušného ateliéru”, závisí pouze a jenom na něm. K hromadnému přejímání myšlenek profesora ateliéru v největší míře dochází v případě konceptuálně zaměřených ateliérů (sic). Vyjadřují tedy iniciátoři svou výzvou vlastní nespokojenost s ateliérem, kde sami studují či studovali? Navíc nic nebrání přestupům, stážím a práci v jiných ateliérech, jinými slovy tedy konfrontaci se širokým spektrem medií a osobností. Iniciativa pak vychází ze strany studenta. Jako by však iniciátoři chtěli řídit zájem studentů shora a dokonce se snad i řídili mottem, že by všichni měli umět všechno, i když pořádně nebudou umět nic…
Iniciátoři jsou vedeni „cílem přiblížit AVU obecným požadavkům na kvalitu”. Umění však není exaktní vědou, a tak se takováto kvalita bude asi jen těžko obecně definovat. Mezi řádky spíše nalézáme snahu přiblížit AVU módním trendům, udělat z ní školu, která bude produkovat úspěšné, univerzální „umělce”. Umění by ale takovýmto trendům opravdu podléhat nemělo!
MgA. et Mgr. Anna Plačková, 5. 12. 2009
Konkurzy jsou v poradku, vedouci pedagog si (pro ty, kdo celou věc berou jako utok na sveho VP) muze svuj post obhajit. Jde o to, jak casto ma k pravidelnemu stridani dochazet.(to se jiste da dohledat, ale kdyz uz je to meritem veci a pousti se to mezi sirokou verejnost, melo by to byt explicitne receno). S nepruhlednosti ekonomicke, personalni i programove sfery bych se obratila na senat, jakozto kontrolni organ. A taky bych po svych zkusenostech apelovala na to, ze muze byt na skole sebelepsi pedagog, ale pokud neustale jeho prednasky odpadaji, jakoby tam nebyl. A vysvetlete mi uz nekdo konecne ten pojem„ OTEVRENOST“ protoze to je zaheslovani velmi sirokeho pojmu.
Mala AVU se rozdelila na 2 bojujici tabory, kde si kazdy prihriva svou polivcicku. Mam dojem, ze zbydou vitezove a porazeni. Tim se ale nic neresi. Zatim to vypada jako vyzva k boji a ne ke konstruktivnimu reseni.